Obec Terešov
ObecTerešov

Historie

Dějiny obce Terešov

  • zpracoval Ivan Michálek
I. Počátky osídlení a první písemná zmínka o vesnici (1361-1379)

Obec Terešov se nachází 6 km severovýchodně od Zbiroha v nadmořské výšce 408 m. n. m. V písemných pramenech se místní jméno Terešov během svého vývoje objevuje v různých tvarech a podobách ( 1361 Terzesow, 1379, 1392 Teressow, 1404 Terzissow, 1407 Teressow, 1430 Teřešow, 1462 Terzessowa, 1526 Teřešow).1 Podle mapy císařského otisku stabilního katastru (1839) obce Terešov (Terreschau) šlo o hromadnou návesní vesnici.2
V písemných pramenech se Terešov (Terzesow) poprvé objevil koncem května 1361, kdy byl Václav z Terešova se svolením Mikuláše opata a konventu cisterciáckého kláštera v Plasech3 ustaven jako duchovní správce k faře kostela ve Všehrdech u Kralovic v rakovnickém venkovském děkanátu.4
Václav z Terešova byl duchovním s blíže neurčeným svěcením a sociálním původem. Přídomek „z Terešova“ ukazuje na to, že Václav mohl pocházet ze zdejšího statku a mohl být z panského stavu. Obec Terešov se v návaznosti na statek/statky nebo zemědělské usedlosti vytvořila zřejmě až o něco později. A. Sedláček žádnou místní terešovskou tvrz nezmiňuje.5 V roce 1361 se poprvé písemně dokládá trvalejší osídlení s alespoň nějakou trvalejší stavbou. Jediným vodítkem pro určení možných počátků zdejšího osídlení ve 14. století je osoba Václava z Terešova, jehož další osudy jsou bohužel neznámé. Nedá se přesně určit od kdy Václav z Terešova přídomek používal. Vytvoření přídomku jistě nějakou dobu trvalo.
Církevní beneficium mohl Václav z Terešova získat podle církevního práva jen pokud měl kněžské svěcení. Pokud kněžské svěcení neměl, musel ho získat nejpozději do jednoho roku od uvedení k církevnímu beneficiu. Když nebudeme brát v úvahu, že získal nějakou výjimku-dispens, která by mu umožnila mít po delší dobu jen nižší svěcení, muselo mu být v době získání kněžského svěcení a případného získání církevního beneficia minimálně dvacet pět roků.6
Počátky osídlení Terešova by to tedy mohlo posunovalo do doby ještě dřívější, zhruba kolem poloviny 14.století nebo dokonce někam před polovinu 14. století. První písemná zmínka o obci se, ale vždy odvozuje od jejího prvního uvedení v písemných pramenech.
Obec Terešov (Teressow) se jako vesnice poprvé objevila v písemných zmínkách v roce 1379, kdy byla rozdělována hlavně na čtyři větší statky se šesti poplužími (ornými většími poli) ve vlastnictví čtyř zapsaných vlastníků (Otto, Božtěch, Markéta a Věchoň) v Berním registru Plzeňského kraje. Vznik berního registru souvisel s výběrem generální berně
v českém království pro českého a římského krále Václava IV. Lucemburského (1378-1419).7
Jediný tehdy uvedený běžný obyvatel a zároveň podsedek v Terešově byl zapsán na Ottově statku. Podsedek byl ve středověku obyvatel vesnice, který mohl vlastnil svůj dům, ale neobdělával vlastní pole. Pro obživu pracoval buď pro vrchnost na panských polích nebo se živil prací pro jiné poddané.8 Stálých obyvatel měla obec samozřejmě více, ale jejich celkový počet není znám.
Ottovy polnosti měly rozlohu o velikosti 1,5 lánu (cca 28 ha) a navíc zvlášť ještě 1 věrtel (cca 7 arů). Božtěchovi polnosti měly rozlohu o velikosti 1/2 lánu (cca 9 ha). Polnosti posledních dvou vlastníků Markéty a Věchoně byly svobodné nebo osvobozené bez udání lánové rozlohy.9 Rozdrobenost obce na statky zůstala a pokračovala i ve 14. a 15. století.

II. Místní vlastníci statků a počátky šlechty na přelomu 14. a 15. století (1379-1419)

Po roce 1379 se obec Terešov už pravidelně objevuje v písemných pramenech. To nám umožňuje seznámit se s jejími vlastníky. Otto, Božtěch, Markéta a Věchoň reprezentují tehdejší hlavní terešovské pozemkové vlastníky.
V roce 1392 se dozvídáme o Vicemilovi z Terešova, který byl jednou ze stran soudního jednání u dvorského soudu Českého království. Vicemil bránil své právo na polovinu poplužního dvora v Chvojkově Újezdci10 s pozemky, loukami, lesy a všemi získanými svobodami a s polovinou orného lánu, které byly zapsány v deskách zemských po smrti Václava řečeného Chvojí z Chvojkova Újezdce a Kaliště (dnes zaniklá ves v okolí obce Březina).11 Jinak by celý majetek propadl králi jako odúmrť (majetek propadnutý českému králi, pokud se nenalezl žádný zákonný dědic nebo vlastník nevhodně vystupoval proti králi). Vicemil z Terešova vlastnil uvedený díl zřejmě už minimálně od roku 1380.12
V roce 1401 se objevil záznam o Jakubovi z Terešova a jeho manželce Jarce.13 V září 1404 se v ordinačním seznamu pražské diecéze objevil kandidát svěcení Matěj Janův z Terešova (Terzissow) v soupisu svěcenců z plzeňského arcijáhenství, kterého vysvětil světící biskup Jaroslav Bezmíř (či z Bezměře/z Benešova), biskup sareptský na akolytu v chrámu sv. Víta v Praze.14
Petr, panoš z Terešova se poprvé objevil jako vlastník jednoho z terešovských statků v únoru 1407 v blíže neurčené rozhodčí při se Zdeňkem, kanovníkem chrámu sv. Víta v Praze. V tomto zápisu v soudních aktech pražské diecéze se určili arbitři ve sporu pro obě znesvářené strany. Petrovým arbitrem se stal bezdědický farář Markvard.15 Za panoše (armiger) se po roce 1380 označoval příslušník nižší šlechty, který byl ve 14. století služebníkem nějakého vyššího šlechtice.16 Ke komu z vyšší šlechty byl Petr z Terešova ve služebním poměru není bohužel v této době nijak doložené ani jasné.
Z roku 1411 pochází erb Petra z Terešova, na které se nachází stojící kohout na cylindrické turnajové přilbici. Petr z Terešova byl předkem vladyckého a později šlechtického rodu Kořenských z Terešova, kteří měli podobně jako on v erbu černého kohouta s červeným hřebínkem obráceného doprava, který stojí na pravé noze a levou má pozdviženou. Umístěný je ve zlatém poli.17 Kohout je symbolem bdělosti a stal se atributem sv. Víta nebo apoštola Petra.18
V lednu 1411 držel Petr z Terešova obec Kaceřov od cisterciáckého kláštera v Plasích a ves Olešnou. Obě obce leží severozápadně od města Radnice u řeky Berounky.19 Petr z Terešova získal podle listiny z ledna 1411 k užívání všechny požitky a výnosy z pozemků na obou stranách řeky Mže u vesnice Olešná a dále z části pozemků mezi mlýnem jménem Vranovice (dnes část obce Břasy) a mlýnem jménem Kaceřov, se souhlasem své ženy i Gotfrieda, opata a konventu cisterciáckého kláštera v Plasech. Za to měl platit každoročně pravidelně klášteru třemi rybami a osmnácti groši dávky na svátek sv. Jana.20 V dalším vývoji se až do roku 1419 nic dalšího v pramenech o Terešově neobjevuje.

III. Terešov v době husitské (1420-1436)

V době husitské na tom byla oblast dnešního Terešova zřejmě podobně jako nepříliš vzdálené městečko s hradem Zbiroh. V jihozápadní části středních Čech existovalo totiž příměří uzavřené po smíru na poli u Vršovic ze září a října 1425 (stejně jako rok předtím, tj. smlouva z 16. října 1424) mezi stranou pražskou, táborskou i orebskou a zdejší katolickou šlechtou ve Zdicích. Příměří se vztahovalo na držitele nebo purkrabí čtrnácti hradů mimo jiné hradu Řebříku i hradu Zbiroha a na několik služných zemanů.21 Zbiroh zůstal za husitských válek pod správou Zdeňka z Rožmitálu ušetřen.22

IV. Panoši z Terešova a jejich majetkové poměry (1430-1505)

Majetkové poměry terešovských panošů, kteří vlastnili jen část obce, se začaly pomalu měnit od poslední fáze husitské revoluce v první polovině 30 let 15. století.
Petr Terešovec z Terešova se v květnu 1430 objevuje jako svědek při příměří mezi Klatovskými a Oldřichem II. z Rožmberka.23 Panoši z Terešova měli jistě klientskou vazbu na Rožmberky, která se naplno a jasně ukazuje v roce 1470.24 Rožmberkové vlastnili hrad Zbiroh po pánech ze Zbiroha až do třicátých let 15. století a později hrad častěji střídal majitele.25
Petr Terešovec z Terešova začal řešit v období mezi únorem a červencem svůj spor s Mikulášem Korandou, plzeňským měšťanem a vlastníkem majetků v obci Sedlec (dnes část Starého Plzence). Sám Petr z Terešova vlastnil v Sedlci selské (kmetcí) dvory s platem.26 Jeho žádost purkmistrovi a přísežným konšelům města Plzně nebyla bohužel vyslyšena, protože se v uvedeném sporu nechtěla plzeňská městská rada nijak angažovat. Spor se pak táhl dále i v roce 1438 a 1444.27
V říjnu 1437 koupil Petr z Terešova tvrz Korno na Podbrdsku s poplužním dvorem a poplužím, selskými dvory s platem a v Koněprusích, také selské dvory s platem od Viléma z Doupova za 264 kop grošů.28 V listopadu 1445 Petr z Terešova zapsal a odkázal svému synovi Oldřichovi z Terešova a své manželce Zdeňce z Terešova, oběma společně, po jeho smrti majetek za 300 kop grošů na své obci Korno s tvrzí, poplužním dvorem a selskými dvory, v Koněprusech pak kmetcí dvory s platem, v Sedlci kmetcí dvory s platem a v Terešově dvě kopy grošů ročního platu na terešovských kmetcích dvorech. Po jeho smrti měli oba uvedení zůstavitelé jeho čtyřem dcerám Aničce, Kačce, Johance a Zdeně vyplatit po 40 kopách grošů, když by dospěli a byly vdávány za muže.
Petr Terešovec z Terešova zemřel zřejmě někdy v roce 1451, protože v listopadu 1451 Zdeňka, vdova po Petru z Terešova převzala všechny obce do své správy. Po její smrti je měl získat její syn Petr (Kořenský) z Terešova a snad i Oldřichovi, ale o něm záznam chybí.29
Jeho předpokládaný příbuzný Jan z Terešova koupil v roce 1446 obec Vlence u Litně.30 Někdy po polovině 15. století prodal Jan z Landštejna Petrovi z Terešova roční plat 4 kopy českých grošů zapsaných na Svinařích na Podbrdsku, které ale zanedlouho ponechal Bořivojovi z Lochovic a Okoře.31
Celý Terešov však Kořenským nikdy nepatřil. Roztříštěnost majetku dokazuje písemná zpráva z roku 1454, kdy Dobeš a Jaroslav, bratři ze Skomelna vlastnili majetek ve Skomelnu, Terešově a Malém Újezdci. Po jejich smrti přešel tento majetek jako odúmrť na českého krále. V Terešově nebylo proti královým nově nabytým právům nic namítáno. Při té příležitosti se dozvídáme o dalších terešovských majitelích a to Ondřejovi z Bělbožic a Markétě z Ostrova, manželce Rochlovcově. Zároveň se nakonec potvrzuje i právo Petrovi z Terešova a z Korna na dvě kopy zdejšího platu ročně v roce 1455. Královský komorník uvedl Ondřeje z Bělbožic už v roce 1460 k majetku drženému českým králem v Terešově po smrti bratří ze Skomelna. Český král tehdy získal kmetcí dvory v Terešově, na nichž seděli Jan, Vaněk Šmikovský, Přibík, Vaněk Straka, Kříž, Pechová, platících celkem 6 kop gr. a ještě 18 grošů ročního platu i s poli a loukami.32
Petr, syn Petra Terešovce prodal tvrz Korno po roce 1455, ale až v roce 1470 určitě patřilo k Okoři.33 Minimálně od roku 1470 je Petr, syn Petra Terešovce označován jako Petr Kořenský z Terešova. V roce 1462 přídomek Kořenský ještě určitě neměl.34
V březnu a listopadu 1470 se Petr Kořenský z Terešova poprvé uvádí s přídomkem na Radyni.35 V listině z března 1470 píše Petr Kořenský z Terešova a na Radyni Janovi z Rožmberka o zradě lidí Adama Drakonického a Erazima z Michnic, proto aby byla napravena. Z formulace v úvodu dopisu lze už jednoznačně zjistit možný panošský a služebný vztah k Rožmberkům.
…„Urozený pane, pane na mě laskavý! Služba má napřed Vaší milosti. Dávám Vaší milosti, věděti, kterak nynie v sobotu 10.3.1470, když jsem z daru božieho nad nepřátely našimi poražení učinili a je rozehnali,…36
V listopadu 1470 se Petr Kořenský z Terešova a na Radyni domáhal uznání platů od kněze z plasského kláštera na dvou listinách svého otce panoše Petra z Terešova, které byly psány na 50 a 60 kop gr. ze záduší plasského kláštera.37 V březnu 1471 se Petr Kořenský z Terešova zapletl do jedné z šarvátek po napadení města Lokte saským knížetem. Kořenský tehdy zajal pěší síly Janovského z Janovic při cestě z hradu Buben a držel je na hradě Radyni, což zapříčinila tehdejší nevyvážené situace v českém království po smrti českého krále Jiřího z Poděbrad.38 V prosinci 1471 dal rytíř Matouš ze Všechovic panošovi Petrovi Kořenskému z Terešova svou obec Koterov.39
V březnu 1481 získává Petr Kořenský z Terešova poděhuské panství (Poděhusy-poplužní dvůr s hradištěm a majetek ve vesnicích Podeřiště, Sedlec a Hlavatce) na Prachaticku, které zdědil pan Vok z Rožmberka a prodal je Petrovi za 677 kop pražských grošů a ještě 8 pražských grošů.40 V červnu 1482 koupil Petr Kořenský z Terešova za 1200 kop pražských grošů od Přibíka, staršího z Chlumu a Přibíka, mladšího z Chlumu jejich dědictví po otci a strýci ve Vlhlavech včetně dalších souvisejících obcí na Budějovicku, které sousedily s poděhuským majetkem.41 V roce 1483 prodal Petr Kořenský hrad Radyni, aby mohl přikupovat statky v jižních Čechách.42 V prosinci 1485 došlo k soudní při mezi Johankou z Hořic, manželkou Ondřeje Bělkožkova z Chlumu, sestrou Petra Kořenského a Petrem Kořenským z Terešova o plat dvou kop grošů ze dvou kmetcích dvorů v Terešově. Petr Kořenský dokázal, že plat patří jemu a Johanka na něj nemá právo ani z pozice jejího věna zapsaného v deskách zemských. Soud mu dal za pravdu.43 Zřejmě v roce 1486 je Petr Kořenský z Terešova pohnán podle desek zemských jako jeden z držitelů jakéhosi statku Oldřichem Šatavou z Újezda ke komornímu soudu.44
V prosinci 1488 se dozvídáme o Anně z Terešova, manželce Jana Oduce z Hostivice. Po smrti Jana Oduce se měla pražská metropolitní kapitula postarat o Annu z Terešova.45 V květnu 1491 byl blíže neurčený Kořenský ve sporu s měšťany Velvarskými.46 V roce 1491 koupil Petr Kořenský z Terešova také Újezdce nad Vltavou a v roce 1493 zemřel.47
Petr Kořenský měl dva syny Jiříka (starší syn) a Václava (mladší syn). Oba dva se píší z Terešova, ale stojí u rozdělení rodu na dvě větve. Starší Jiřík Kořenský z Terešova a na Vlhlavech v roce 1500 spravoval otcovské zboží. Při dělení majetku získal především Sedlec a Neznašov. Mladší Václav Kořenský z Terešova a na Vlhlavech držel Vlhlavy a majetkově se orientoval více na jižní Čechy, kde zemřel v roce 1539 a měl pět synů, kteří Terešov nikdy nedrželi.48 Zůstává tedy starší Jiřík se tři syny, kteří ale Terešov také dále nedrželi, i když přídomek „z Terešova“ jim zůstal. V listopadu 1505 Johanka z Horsic pohání Ješka ze Strojetic před komorní soud z důvodu pychu. Johanka Ješka vinila za to, že Ješek přišel se svými lidmi do Terešova a pobral z jejího dědičného obstaveného statku a od kmeta Mikuláše Špikéře z Terešova tři vozy nemláceného žita a dva vozy sena. Ješek před soudem vypověděl, že obilí i seno koupil od Špikéře z neobstaveného majetku a bylo mu dáno za pravdu, že jednal podle práva, protože Johanka pych dostatečně neprokázala.49

V. Terešov v 16. století – období úpadku a opětovného vzestupu

Oba bratři Jiřík a Václav postupně v dalších letech prodávali rodový majetek na Plzeňsku. V roce 1507 takto prodávají ves Koterov, kterou získal jejich otec Petr Kořenský v roce 1471 a to Fridrichovi, purkrabímu z Donína a na Valečově.50 Jiřík Kořenský z Terešova se dokonce v roce 1526 psal též na Sedlci (u Velešína) na Českokrumlovsku.51 Jeho prostřední syn Jindřich Kořenský z Terešova byl v roce 1539 v mezním sporu s Janem Vidlákem Radímským ze Slavkova a později byl pohnán k soudu v roce 1545 z důvodu pomluvy na osobě Jana Mrackého z Dubé učiněné v Prčici v roce 1545.52
V roce 1492 a později byla rozdrobenost Terešova mezi více majitelů stále velká, protože část patřila k Hřešihlavům. Jiná část patřící k Drahoňovu Újezdu se připomínala v roce 154453 a polovina Terešova patřila ještě také ke vsi Svinné.54 V roce 1603 vlastnil Hřešihlavy Jan Běšín z Běšin a na Hřešihlavech.55
V 16. století byl Terešov po nějakou dobu pustou vsí, která náležela částí k obci Drahoňův Újezd, kterou tehdy vlastnil Vratislav z Mitrovic. Ten ji v roce 1544 nechal zapsat do výše zmíněných obnovených desek zemských. Kořenští z Terešova se postupně vystěhovali z Terešova.56
Běšínové z Běšín skoupili jednotlivé díly Terešova v roce 1616, tehdy se na tom podílel také Václav Jindřich Běšín z Běšín.57

VI. Obec Terešov za třicetileté války a krátce po ní (1620-1656)

Václav Jindřich Běšín z Běšín a na Hřešihlavech majitel Terešova se zúčastnil na vzpouře proti českému králi Ferdinandu II. Habsburskému. Když se v září 1620 vzdalo město Sušice dostal Václav Jindřich Běšín podle královské rezoluce ze dne 21. 5. 1621 pardón (odpuštění za vzpouru proti králi), a proto byl před konfiskační komisí dne 26. 6. 1623 osvobozen od pokuty bez výjimky a směl si ponechat své statky Terešov, Prašný Újezd a Lhotku. Slíbil za to věrnost králi i za svého zemřelého bratra. Podle rozhodnutí traktační komise ze dne 26.11.1622 přesto musel v roce 1629 složit 400 zlatých pokuty k alumnatu kláštera sv. Jakuba na Starém městě pražském. Tyto peníze nakonec odvedl jmenovanému klášteru až dne 2. dubna 1631.58
Po něm držel Terešov Adam Protiva z Běšín, který ho držel spolu s obcí Hřešihlavy v letech 1656-1663, kdy byl též hejtmanem plzeňského kraje.59
Po třicetileté válce vznikla v roce 1654 soupisem Berní rula, která uvádí řadu informací o sociální struktuře, hospodářství a počtu obyvatel obce Terešov. Obec Terešov patřila pod statek Hřešihlavy (Řešehlavy), který vlastnil již zmíněný Adam Protiva Běšín, hejtman kraje plzeňského (1656-1663).60
Terešov patřil v roce 1654 do farnosti Drahoňův Újezd s farním kostelem sv. Jakuba Většího spolu s jmenovaným Drahoňovým Újezdem, Třebnuškou, Přísednicí, Jablečnem, Seveřicemi a Biskoupkami.61 V roce 1671 byl Drahoňův Újezd filiální k faře v Cerhovicích na Podbrdsku. Zhruba od roku 1675 byla farnost Drahoňův Újezd spolu s Terešovem připojena či přivtělena k farnosti Zbiroh, která náležela až do roku 1696 do Plzeňského kraje. Poté od roku 1695/1696 už byla samostatná farnost Drahoňův Újezd přeřazena do Podbrdského kraje.62 V zápisech zpovědních seznamů v Podbrdském kraji se o Terešově bohužel nic nezachovalo. Ve zpovědních seznamech Plzeňského kraje se ve farnosti objevilo několik jedinců z Terešova. V roce 1671 Vít Hlad z Terešova. V roce 1672 Manda Čafka, šafářka pana Běšína a v r. 1673 Matěj Kocelovský a Jan Vonásek.63
Třicetiletá válka nevedla v oblasti obce Terešov k výraznějšímu úbytku zdejších sedláků, ale měla vliv na nižší obdělanost orné půdy. Grunt sedláka Zdeňka Havlana navíc v roce 1653 vyhořel. V roce 1654 v obci Terešov hospodařilo 7 sedláků a 2 chalupníci (grunt sedláka Zemana byl pustý a neobdělával se, grunt chalupníka Černého byl pustý a neobdělával se). Sedláci Jan Duchon a Pavel Smeták byli nově osazeni v roce 1654. Ve sledované době byla v Terešově oseta jen asi 1/3 orné zemědělské půdy s větším důrazem na ozimy. Jistě to ovlivnila nedávno skončená třicetiletá válka. Alespoň šestina gruntů nebyla obdělávána a celkově čtvrtina gruntů byla tedy omezena spustnutím nebo vyhořením. Vzhledem k nedávno osedlým sedlákům bylo v roce 1653 v Terešově užíváno jen asi šedesát procent místních hospodářství. Obecná situace v českém království by ovšem ukazovat, že před rokem 1650 během třicetileté války se z různých důvodů nevyužívala asi polovina zdejších hospodářství. Navíc v roce 1654 byla oseta jen výše zmíněná 1/3 orné půdy v Terešově. Z uvedených sedláků a chalupníků se nikdo nevěnoval obchodu ani žádné živnosti. V chovu dobytka tu převažovali vepři, krávy a jalovice. Ovce se v Terešově moc nechovaly. Mlýn se zde také neuvádí. V roce 1654 se v obci také nevyskytovali žádní židé.64
Počet obyvatel obce lze jen těžko odhadnout. V Terešově bylo dvanáct hospodářů, což ukazuje až na zhruba 12 hospodářství, ale zápisy berních komisařů ukazují, že fungovalo jen 10 hospodářství. Počet obyvatel statku Hřešihlavy mohl dosahovat asi 132-330 obyvatel v pěti obcích, z toho v Terešově žilo v roce 1654 zhruba 48-120 stálých obyvatel.65
Největším zdejším sedlákem byl Jan Vanásek (někdy popisovaný jako Jan Vaňásek a v pozdějším době (1673) se uvádí jako Jan Vonásek) se 43 strychy (=12,3 ha) orné půdy. Stejnou výměru orné půdy vlastnila také Dorota Oušková. Nejvíce orné půdy (zhruba 2/3 výměry orné půdy, oproti průměrné 1/3 výměry orné půdy) zvládl obdělat a osít terešovský sedlák Jan Mařík a Dorota Oušková (zhruba 40 % výměry své vlastní orné půdy). Velikost terešovských hospodářství se v polovině 17. století pohybovala od 3,4 ha do 12,3 ha orné zemědělské půdy. Obec Terešov byla při vizitaci omylem vynechána a údaje o ní byly vepsány až v roce 1656.66

Terešov podle Berní ruly (1654)

Teresov

Poznámky: 1 strych (str.) = 2865 m2

VII. Terešov v 18. a 19. století – vznik a vývoj samostatného statku Terešov (1706-1850)

Spojené statky Hřešihlavy, Terešov a Prašný Újezd koupila v roce 1706 hraběnka Barbora Fr. Barbová od Jana Tobiáše Běšína z Běšin. Děti hraběnky Barbové prodali Terešov v roce 1716.67 Roku 1716 koupil Terešov Václav Diviš Misseron z Lissonu a na Krašově. Mimoto zároveň zažádal o oddělení obce Terešova, ještě s vesnicemi Lhota, Velká Lohovička a Malá Lohovička, čímž se vytvořil samostatný statek Terešov.68 Václav Diviš Misseron z Lissonu vedl také rozepři o les Čavovou horu (Čafka) s českou královskou komorou. V březnu 1721 získal Misseron les, ale honitba byla určena Zbirohu. Po smrti Václava Diviše Misserona (+ 1726) se jeho dědicem stal Gothart. V r. 1737 drželi Terešov již Strojetičtí ze Strojetic na blízké Lhotce, kterou opustili a na Terešov přesídlili. Už v roce 1738 nechal rytíř Antonín Strojetický ze Strojetic postavit půl hodiny od Terešova v lese kapli sv. Vojtěcha.69
V roce 1757 vyhodnocuje situaci v Terešově v první polovině 18. století tereziánský katastr. Podle Tereziánského katastru držel statek Terešov, jehož součástí byla i obec Terešov Antonín Strojetický ze Strojetic. V přehledu tereziánského katastru se uvádí 14 terešovských hospodářů, kteří hospodařili na 386, 2 styších (110, 65 ha) orné půdy. Počet zdejších hospodářů vzrostl o dva a rozloha obdělávané nevrchnostenské půdy vzrostla o pětinu. V Terešově se ve fasi (textová část) k tereziánského katastru uvádí 1 panský šenkýř, 1 panský ovčák. Terešovští prodávali přebytky obilí do Zbiroha nebo do Žebráku. V Terešově je podle fase evidováno dvanáct židovských rodin: 1 učitel, 2 muzikanti, 1 kuchař na výročních trzích, 2 řezníci (jeden obchoduje též vlnou a plátnem), 1 obchodník dobytkem, 2 obchodníci plátnem (jeden poráží dobytek), 1 krejčí, 1 koželuh a 1 podomní obchodník. V ostatních obcích terešovského statku se o židech nic neuvádí.70
Terešovská vrchnost hospodařila více než 75 ha orné půdy na terešovském statku. Strojetičtí ze Strojetic vlastnili také přes 17 ha smíšených lesů. V exekvačním výměru k terešovskému dominikálu v tereziánském katastru se uvádí, že vrchnost provozovala pivovar s výstavem cca 106 a 2/3 sudu ročně (174,5 hl piva ročně). Dále se uvádí hospody, ovčín, bažantnice, obora zrušená v roce 1755 s dvěma jeleny. V Terešově stál jeden mlýn o dvou kolech se stoupou na kroupy a s pilou na nestálé vodě. Rybník se zde uvádí v poloze „Nad ovčínem“ a byl malý, takže nestačil krýt potřeby vrchnosti.71
V letech 1754-1760 si poddaní terešovského statku stěžují na příliš vysokou kontribuci, neboť již vrchnost již před 14 lety stáhla k sobě jisté pozemky, z nichž poddaní dále platí kontribuci. V dřívějších dobách jim vrchnost odebrala 170 strychů polí (cca 48,7 ha) a jednu louku, a mimo to užívala vrchnost ještě dalších 45 strychů (12,9 ha) poddanských polí, z nichž poddaní platí kontribuci, stejně jako z odebraných luk a lesa. Také si stěžovali na přetěžování v robotních povinnostech.72 V roce 1763 koupil Terešov hrabě František Kinský.73 Už v roce 1765 vlastnila Terešov Lidmila Salzberková.74
Není bez zajímavosti, že v soupisu židovských rodin v plzeňském kraji z let 1793 se v Terešově uvádí dokonce 19 židovských rodin s 84 osobami, přitom jedna židovská rodina vymřela. Na celém terešovském statku žilo 21 židovských rodin se 102 osobami (z toho dvě židovské rodiny s 18 osobami žili ve vesnici Lhotka). Židovské rodiny na Plzeňsku se většinou zabývali obchodem.75 Už kolem roku 1800, někdy se uvádí už 18. století, zde stála patrně i židovská synagoga.76 V letech 1837-1838 se Sommerově „Topografii českého království“ psalo o 32 židovských rodinách se 187 osobami na celém terešovském alodiálním statku.77

Terešov podle Tereziánského katastru

tabulkaPoznámky: 1 strych (str.) = 2865 m2

Statek Terešov podle Tereziánského katastru

statek

Poznámky: 1 strych (str.) = 2865 m2

zl. kr. = zlatých krejcarů

V roce 1778 vlastnil Terešov svobodný pan Jan Vražda z Kunvaldu a o několik roků později v roce 1788 ho měl Václav Salzberk (někdy se také uvádí Tomáš Vítek ze Salzberku), který založil blízký Salzberk, dnes Bílá Hora.80 V roce 1788 se v Terešově nacházelo už 42 domů.81 Zakrátko prodal Terešov v roce 1796 rytíři Janu Vídršpergarovi z Vidršperku, který pronajal dvůr ve Lhotce. Od toho koupil Terešov v roce 1798 Jan Michal Pensch. Pak se rychle za sebou vystřídalo několik držitelů Terešova, mezi nimi v r. 1802 Vojtěch Michálek, v r. 1803 Pavel Bittner, v r. 1806 Petr Ballbene, v r. 1814 Jan a Kateřina Votrubovi, v r. 1814 Matěj Vidimský, v r. 1815 svobodný pán ze Štilfrýdu, v r. 1817 Kryštof a Kateřina Steinovi a v r. 1821 Josef Schicht, pražský měšťan, který prodal Terešov v r. 1824 hraběti Františku Cavrianovi, od kterého ho koupil v roce 1835 Josef Lüssner z Kamenického Šenova.82 V roce 1838 měla obec Terešov 98 domů se 726 obyvateli. K Terešova patřilo také 13 domů v (Terešovské) Huti. Židé zde měli vlastní synagogu a školu. Církevně byl Terešov přifařen stále k Drahoňově Újezdu, který ovšem ležel už v Podbrdském kraji.83
V roce 1843 měl Terešov 98 domů se 751 obyvateli.84 V letech 1843-1849 si Josef Pittermann, majitel hospody ve vsi Terešov stěžoval, že se po něm žádá vykonávat tři dny ruční roboty na pozemcích, patřících k hospodě, ačkoliv podle smlouvy z roku 1814 byla hospoda osvobozena od veškeré roboty a všech jiných povinností.85
V revolučním roce 1848 začali poddaní posílat petice Národnímu výboru, který vznikl 10. dubna 1848 sloučením Svatováclavského komité, Stadionovy komise a zástupců zvolených na shromáždění lidu dne 10. 4. 1848. Jeho hlavním úkolem bylo provést přípravy ke vzniku ústavy. Přestože nešlo o revoluční orgán posílali mu poddaní petice a stížnosti na nesrovnalosti a přetěžování v robotách a platech odváděných vrchnosti na statcích a panstvích. Aktivita Národního výboru končí 16. června 1848 po likvidaci pražského povstání. Z terešovského statku pochází několik petic.86 V případě Terešova jde o petici z 8. května 1848 s osmi body, kde si terešovští domkáři stěžují na výši robot a platů vůči vrchnosti, neoprávněné užívání pastvin a obecního lesa vrchností a prodej křesťanské chalupy a pozemku ve vsi jakémusi židovi od vrchnosti, čímž došlo k přehrazení zdejšího potoka. To způsobilo škodu terešovským domkářům.87
Po jeho smrti Josefa Lüssnera zdědila Terešov jeho vnučka Vilemína Srnková, od níž přešel Terešov v roce 1872 na jakéhosi Maiera a od toho na dr. Stroussberga a později na Jana Tetřeva.88

Poznámky
I. Počátky osídlení a první písemná zmínka o vesnici (1361-1379)

1) Antonín Profous– Jan Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl IV., S-Ž, Praha 1957, s. 328, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, Tomus II., ed. Josef Emler, Pragae 1872 (RTT II), s. 312.
2) Ústřední archiv zeměměřičství a katastru Praha, Císařské otisky stabilního katastru (1839), č. obj.7864-1-003. (http://archivnimapy.cuzk.cz), Jan Pešta, Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech, Průzkumy památek II/2000, s. 158.
3) Kateřina Charvátová, Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142-1420, Praha 1998, s. 178, 199.
4) Liber primus confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim nunc prima vice typis editus, inchoans ab anno 1354 usque 1362, Tomus primus, ed. František Antonín Tingl, Pragae 1867, s. 154, Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských z dioecezí Pražské, ed. Wáclaw Wladiwoj Tomek, Praha 1873, s. 43.
5) August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 6. díl, Podbrdsko, Praha 1934, s. 268-9, A. Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998, s. 884.
6) Eva Doležalová, Svěcenci pražské diecéze 1395-1416, Praha 2010, s. 22-35.
7) Ein Bernaregister des Pilsner Kreises von Jahre 1379, Hg. J. Emler, Prag 1876, s. 6.
8) Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 340-1.
9) Ivan Hlaváček – Jan Kašpar – Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany 1994, s. 136-7, 144, František Matějek, Lán v dějinném vývoji (se zvláštním zřetelem k Moravě), In: Sborník archivních prací 35/1, Praha 1985, s. 283-285.

II. Místní vlastníci statků a počátky šlechty na přelomu 14. a 15. století (1379-1419)

10) Dnes zaniklá ves u Přívětic severně od Rokycan (František Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959, s. 72).
11) Archiv český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XXXI., První kniha provolací desk dvorských z let 1380-1394, ed. Gustav Friedrich, Praha 1921, č. 104, s. 186-7, A. Profous– J. Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl IV., S-Ž, Praha 1957, s. 441.
12) Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, Pozůstatky desk zemských království Českého R. 1541 pohořelých, Díl I., ed. J. Emler, Praha 1870 (RTT I), s. 463.
13) A. Profous– J. Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl IV., S-Ž, Praha 1957, s. 328.
14) Liber ordinationum cleri 1395-1416, ed. Antonín Podlaha, Pragae 1922, s. 110, Eva Doležalová, Svěcenci pražské diecéze 1395-1416, Praha 2010, s. 113.
15) Soudní akta konzistoře pražské (Acta judiciaria consistorii Pragensis), Část V., (1406-1407), ed. Ferdinand Tadra, Praha 1899, č. 133, s. 339-340.
16) Jiří Jurok, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku, Nový Jičín 2000, s. 78-9.
17) August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české moravské středověké šlechty, Svazek 2, Atlas erbů, Čechy (1. část), ed. Vladimír Růžek, Praha 2001, s. 162-5, Kol. autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 340-1.
18) Milan Buben, Encyklopedie heraldiky, Praha 1999, s. 207.
19) B. Scheinpflug, Materialien zu einer Geschichte von Plaß und seine Umgebung, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 13, 1875, s. 76, A. Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české moravské středověké šlechty, Svazek 1, Sedláčkovy Atlasy erbů a pečetí, ed. Vladimír Růžek, Praha 2001, s. 48-9.
20) Regesta Bohemiae et Moravice aetatis Venceslai IV. (1378 dec.-1419 aug. 16.). Tomus V., Fontes archivi Nationalis, Pars I., Litterrae monasteriorum, Fasciculus 2 (1398-1419), edd. Karel Beránek – V. Beránková, Pragae 2007, č. 1025, s. 171.

III. Terešov v době husitské (1420-1436)

21) Archiv Český čili Staré písemné památky české a moravské, Díl Třetí, Swazek 1, ed. František Palacký, Praha 1844, č. 35, s. 254-6, František Šmahel, Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993 (AČ III), s. 170.
22) Kol. autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 356.

IV. Panoši z Terešova a jejich majetkové poměry (1430-1505)

23) AČ III, č. 262, s. 501-2, Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka, Svazek I., 1418-1437, ed. Blažena Rynešová, Praha 1929, č. 170, s. 116.
24) Archiv Český čili Staré písemné památky české a moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl VII, Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského 1450-1470, Výpisy z českých listin c. k. knihovny Pražské 1391-1477, ed. Josef Kalousek, Praha 1887 (AČ VII), č. 354, s. 391.
25) Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 324.
26) Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XXXVII, Čtvrtá kniha provolací desk dvorských z let 1453-1480, částka 2: Kraje F-K, ed. G. Friedrich, Praha 1941 (AČ XXXVII/2), č. 11, s. 956.
27) RTT I, č. 14, s. 111.
28) Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, Tomus II., ed. J. Emler, Pragae 1872 (RTT II), N, 12, s. 182, Jindřich Jůna a kol., Monografie Hořovicka a Berounska, Díl VI., Praha 1931, s. 306, A. Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998, s. 436.
29) AČ XXXVII/2, č. 11, s. 956-7.
30) Dnes samota, část Dolních Vlenců, které jsou částí obce Liteň (Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, Čtrnáctý díl, Kartel-Kraj, Praha 1899 (OSN XIV), s. 832).
31) Jiří Úlovec, Tvrze a zámky v Dolních Vlencích a Svinařích, In: Minulostí Berounska 4, Beroun 2001, s. 27, AČ XXXVII/2, s. 639.
32) AČ XXXVII/2, č. 11, s. 956-7.
33) OSN XIV, s. 832, A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 6. díl, Podbrdsko, Praha 1934, s. 436.
34) RTT II, s. 312.
35) AČ VII, 391, č. 354, 669-670, č. 100, Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, Díl I., Originály listin, Svazek 1/2, 1378-1471, Kol. autorů, Praha 1974 (SCPLL_I_1_2), č. 2362, s. 542-3.
36) AČ VII, 391, č. 354.
37) AČ VII, 669-670, č. 100.
38) Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad, Část II. (Od r. 1450-1926), ed. Josef Strnad, Plzeň 1905 (LKMP II), č. 198, s. 169.
39) Dnes část města Plzně (LKMP II, č. 202, s. 172), SCPLL I_1_2, č. 2403, s. 552.
40) RTT II, M, 22, s. 385.
41) RTT II, 393-4, E,12.
42) A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 13. díl, Plzeňsko a Loketsko, Praha 1905, s. 69.
43) RTT II, A, 22, s. 408, Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XIX, Knížka nálezů soudu zemského a komorního z první polovice 16. věku, vyd. Jaromír Čelakovský, Praha 1901 (AČ XIX), č. 53, s. 499.
44) RTT I, č. 227, s. 212, AČ XIX, č. 57, s. 500.
45) Archiv pražské metropolitní kapituly II. Katalog listin a listů z let 1420-1561, edd. Jaroslav Eršil-Jiří Pražák, UK, Praha 1986 (APK II), č. 378, s. 133-4.
46) Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl IX, Dopisy Zdeňka Lva z Rožmitála z roku 1526, ed. J. Kalousek, Praha 1889 (AČ IX), č. 778, s. 553.
47) OSN XIV, s. 832.
48) APK II, č. 498, s. 174.
49) Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XIII, Registra soudu komorního 1503-1511, vyd. J. Čelakovský, Praha 1894, č. 1363, s. 95.

V. Terešov v 16. století – období úpadku a opětovného vzestupu

50) LKMP II, č. 689, s. 580-1, Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, Díl I., Originály listin, Svazek 3/1, 1501-1526, Kol. autorů, Praha 1980, č. 5131, s. 1234.
51) AČ IX, č. 462, s. 29.
52) RTT I, č. 176, s. 296, č. 232, s. 309.
53) A. Profous – J. Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl IV., S-Ž, Praha 1957, s. 328.
54) A. Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998, s. 884.
55) A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I., A-H, Praha 1947, s. 683.
56) Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 341.
57) A. Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998, s. 884.

VI. Obec Terešov za třicetileté války a krátce po ní (1620-1656)

58) Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Díl I., Praha 1882, s. 22.
59) Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 341.
60) Berní rula 2. Popis Čech r. 1654, Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule, zprac. Karel Doskočil, Praha 1953 (BR 2), č. 970, s. 473.
61) Berní rula 23. Kraj Plzeňský, Díl I., zprac. Marie Doskočilová, Praha 1952 (BR 23), s. 100, Berní rula 26. Kraj Podbrdský, vyd. Emil Hradecký, Praha 1952, s. 369.
62) J. V. Šimák, Zpovědní seznamy arcidiecéze Pražské z r. 1671-1725, (dílu 2, sv. 3), Podbrdsko, Praha 1929, s. 365-6.
63) J. V. Šimák, Zpovědní seznamy arcidiecéze Pražské z r. 1671-1725, IX., X. (dílu 3, sv. 1), Plzensko a Loketsko, Praha 1935, s. 41.
64) Berní rula 25. Kraj Plzeňský, Díl III., zprac. Ivan Čadková-Magda Zahradníková, Praha 2003 (BR 25), s. 937.
65) BR 2, s. 33.
66) BR 25, s. 937

VII. Terešov v 18. a 19. století – vznik a vývoj samostatného statku Terešov (1706-1850)

67) Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XXIV, Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780, ed.. J. Kalousek, Praha 1908, č. 345, s. 21-2.
68) BR 2, s. 473, pozn. 102.
69) Johann G. Sommer, Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt, Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838, s. 340, Emanuel Poche, Umělecké památky Čech 4, T-Ž, Praha 1982, s. 57.
70) Tereziánský katastr český. Svazek 2, Rustikál (kraje K-Ž) Sumář a rejstřík, ed. Aleš Chalupa – Marie Lišková – Josef Nuhlíček – František Rajtoval, Praha 1966 (TK2), č. 1064/1, s. 212-3.
71) Tereziánský katastr český. Svazek 3. Dominikál, ed. Pavla Burdová – Dagmar Culková – Eliška Čáňová – Marie Lišková – František Rajtoval, Praha 1970 (TK3), č. 1064, s. 348-9.
72) Jan Kočí, Soupis pramenů k dějinám feudálního útisku I, Finanční prokuratura, Praha 1954, č. 46, s. 74.
73) Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 354
74) František Roubík, Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku 1848, Praha 1954, č. 155, s. 153.
75) Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793. IV., Chrudimský kraj, Plzeňský kraj, Žatecký kraj, Hradecký kraj, edd. Martin Holý, Marie Wasková, Jan Boháček, Vlasta Mádlová, Renáta Sádlová, Mlada Štěpánová, Praha 2004, s. 105, 118-122, 221.
76) E. Poche, Umělecké památky Čech 4, T-Ž, Praha 1982, s. 57, Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793. IV., Chrudimský kraj, Plzeňský kraj, Žatecký kraj, Hradecký kraj, edd. Martin Holý, Marie Wasková, Jan Boháček, Vlasta Mádlová, Renáta Sádlová, Mlada Štěpánová, Praha 2004, s. 105.
77) Johann G. Sommer, Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt, Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838, s. 340.
78) TK2, č. 1064/1, s. 212.
79) TK3, č. 1064, s. 348-9.
80) Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 341.
81) Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen, Neunter Theil, Pilsner Kreis, Prag und Wien 1788, s. 223.
82) J. Kočí, Soupis pramenů k dějinám feudálního útisku I, Finanční prokuratura, Praha 1954, s. 558.
83) Johann G. Sommer, Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt, Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838, s. 340
84) František Palacký, Popis království českého, stav k roku 1843, Praha 1848, s. 409.
85) J. Kočí, Soupis pramenů k dějinám feudálního útisku I, Finanční prokuratura, Praha 1954, č. 3768, s. 440, Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku 1848, ed. František Roubík, Praha 1954, č. 155, s. 152-4.
86) Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku 1848, ed. F. Roubík, Praha 1954, s. 6, 513-514.
87) Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku 1848, ed. F. Roubík, Praha 1954, č. 69, s. 72-3.
88) Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898, s. 341.

Použitá archivní prameny:
ÚAZK Praha: Ústřední archiv zeměměřičství a katastru Praha, archivní fond: Císařské otisky stabilního katastru (1839), č. obj.7864-1-003. (http://archivnimapy.cuzk.cz)

Použité edice pramenů:
Archiv Český čili Staré písemné památky české a moravské, Díl Třetí, Swazek 1, ed. František Palacký, Praha 1844.
Archiv Český čili Staré písemné památky české a moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl VII, Dopisy rodů Hradeckého a Rosenberského 1450-1470, Výpisy z českých listin c. k. knihovny Pražské 1391-1477, ed. Josef Kalousek, Praha 1887.
Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl IX, Dopisy Zdeňka Lva z Rožmitála z roku 1526, ed.. Josef Kalousek, Praha 1889.
Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XIII, Registra soudu komorního 1503-1511, ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1894.
Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XIX, Knížka nálezů soudu zemského a komorního z první polovice 16. věku, ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1901.
Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XXIV, Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780, ed. Josef Kalousek, Praha 1908.
Archiv Český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XXXI., První kniha provolací desk dvorských z let 1380-1394, ed. Gustav Friedrich, Praha 1921.
Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, Díl XXXVII, Čtvrtá kniha provolací desk dvorských z let 1453-1480, částka 2: Kraje F-K, ed. G. Friedrich, Praha 1941.
Archiv pražské metropolitní kapituly II. Katalog listin a listů z let 1420-1561, edd. Jaroslav Eršil-Jiří Pražák, UK, Praha 1986.
August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české moravské středověké šlechty, Svazek 1, Sedláčkovy Atlasy erbů a pečetí, ed. Vladimír Růžek, Praha 2001.
August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české moravské středověké šlechty, Svazek 2, Atlas erbů, Čechy (1. část), ed. V. Růžek, Praha 2001.
Berní rula 2. Popis Čech r. 1654, Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule, zprac. Karel Doskočil, Praha 1953.
Berní rula 23. Kraj Plzeňský, Díl I., zprac. Marie Doskočilová, Praha 1952.
Berní rula 25. Kraj Plzeňský, Díl III., zprac. Ivan Čadková-Magda Zahradníková, Praha 2003.
Berní rula 26. Kraj Podbrdský, vyd. Emil Hradecký, Praha 1952.
Berní Rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) Berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651, I. svazek/A-L, sest. Václav Černý-Jarmila Červená, Praha 2003.
Berní Rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) Berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651, 2 svazek/M-Ž, sest. Václav Černý-Jarmila Červená, Praha 2003.
Ein Bernaregister des Pilsner Kreises von Jahre 1379, Hg. Josef Emler, Prag 1876.
Liber ordinationum cleri 1395-1416, ed. Antonín Podlaha, Pragae 1922.
Liber primus confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim nunc prima vice typis editus, inchoans ab anno 1354 usque 1362, Tomus primus, ed. František Antonín Tingl, Pragae 1867.
Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad, Část II. (Od r. 1450-1926), ed. Josef Strnad, Plzeň 1905.
Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka, Svazek I., 1418-1437, ed. Blažena Rynešová, Praha 1929.
Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru z roku 1848, ed. František Roubík, Praha 1954.
Regesta Bohemiae et Moravice aetatis Venceslai IV. (1378 dec.-1419 aug. 16.). Tomus V., Fontes archivi Nationalis, Pars I., Litterrae monasteriorum, Fasciculus 2 (1398-1419), ed. K. Beránek – V. Beránková, Pragae 2007.
Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských z dioecezí Pražské, ed. W. W. Tomek, Praha 1873.
Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, Pozůstatky desk zemských království Českého R. 1541 pohořelých, Díl I., ed. Josef Emler, Praha 1870.
Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, Tomus II., ed. J. Emler, Pragae 1872.
Soudní akta konzistoře pražské (Acta judiciaria consistorii Pragensis), Část V., (1406-1407), ed. Ferdinand Tadra, Praha 1899.
Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526, Díl I., Originály listin, Svazek 1/2, 1378-1471, Kol. autorů, Praha 1974.
Soupis pramenů k dějinám feudálního útisku I, Finanční prokuratura, ed. Jan Kočí, Praha 1954.
Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793 IV., Chrudimský kraj, Plzeňský kraj, Žatecký kraj, Hradecký kraj, edd. Martin Holý, Marie Wasková, Jan Boháček, Vlasta Mádlová, Renáta Sádlová, Mlada Štěpánová, Praha 2004.
Tereziánský katastr český. Svazek 2, Rustikál (kraje K-Ž) Sumář a rejstřík, ed. Aleš Chalupa – Marie Lišková – Josef Nuhlíček – František Rajtoval, Praha 1966.
Tereziánský katastr český. Svazek 3. Dominikál, ed. Pavla Burdová – Dagmar Culková – Eliška Čáňová – Marie Lišková – František Rajtoval, Praha 1970.
Zpovědní seznamy arcidiecéze Pražské z r. 1671-1725, (dílu 2, sv. 3), Podbrdsko, ed. J. V. Šimák, Praha 1929.
Zpovědní seznamy arcidiecéze Pražské z r. 1671-1725, IX., X. (dílu 3, sv. 1), Plzensko a Loketsko, ed. J. V. Šimák, Praha 1935.

Použitá literatura:
Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Díl I., Praha 1882.
Milan Buben, Encyklopedie heraldiky, Praha 1999.
Eva Doležalová, Svěcenci pražské diecéze 1395-1416, Praha 2010.
Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995.
Ivan Hlaváček – Jaroslav Kašpar – Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany 1994.
Kateřina Charvátová, Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142-1420, Praha 1998.
Jindřich Jůna a kol., Monografie Hořovicka a Berounska, Díl VI., Praha 1931.
Jiří Jurok, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku, Nový Jičín 2000.
Kolektiv autorů, Politický a školní okres Rokycanský, Rokycany 1898.
František Matějek, Lán v dějinném vývoji (se zvláštním zřetelem k Moravě), In: Sborník archivních prací 35/1, Praha 1985, s. 283-330.
Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, Čtrnáctý díl, Kartel-Kraj, Praha 1899.
František Palacký, Popis království českého, stav k roku 1843, Praha 1848.
Jan Pešta, Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech, Průzkumy památek II/2000, s. 153-168.
Emanuel Poche, Umělecké památky Čech 4, T-Ž, Praha 1982.
Antonín Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I., A-H, Praha 1947.
Antonín Profous – Jan Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl IV., S-Ž, Praha 1957.
František Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959.
B. Scheinpflug, Materialien zu einer Geschichte von Plaß und seine Umgebung, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 13, 1875, s. 76.
August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 13. díl, Plzeňsko a Loketsko, Praha 1905.
A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 6. díl, Podbrdsko, Praha 1934.
A. Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998.
Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen, Neunter Theil, Pilsner Kreis, Prag und Wien 1788.
Johann G. Sommer, Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt, Sechster Band. Pilsner Kreis, Prag 1838.
František Šmahel, Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993.
Jiří Úlovec, Tvrze a zámky v Dolních Vlencích a Svinařích, In: Minulostí Berounska 4, Beroun 2001, s. 13-38.

Ves Terešov – BERNÍ RULA (1654)

 

Poznámky: 1 strych (str.) = 2865 m2

Prameny a literatura:
Berní rula 2. Popis Čech r. 1654, Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule, ed. Karel Doskočil, Praha 1953, s. 473, č. 970. (Terešov)
Berní rula 23. Kraj Plzeňský, Díl I., ed. Marie Doskočilová, Praha 1952, s. 100, č. 970 (Terešov, Statek Hřešihlavy).
Berní rula 25. Kraj Plzeňský, Díl III., ed. Ivan Čadková-Magda Zahradníková, Praha 2003, s. 937.
Berní Rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) Berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651, I. svazek/A-L, sest. Václav Černý – Jarmila Červená, Praha 2003, s. 258 (Duchon, Jan-nově osedl /sedlák/); s. 449 (Havlana, Zdeněk-pohořelý /sedlák/); s. 494 (Hladová, Kateřina-sedlák).
Berní Rula. Generální rejstřík ke všem svazkům (vydaným i dosud nevydaným) Berní ruly z roku 1654 doplněný (tam, kde se nedochovaly) o soupis poddaných z roku 1651, 2 svazek/M-Ž, sest. V. Černý – J. Červená, Praha 2003, s. 1093 (Mařík, Jan-sedlák); s. 1277 (Oušková, Dorota-sedlák); s. 1654 (Smeták, Karel-nově osedl /sedlák/); s. 1979 (Vaňásek, Jan-sedlák); s. 2153 (Zeman, Bartoloměj-pustý /sedlák/).

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Aktuální počasí

dnes, úterý 19. 3. 2024
polojasno 6 °C 0 °C
středa 20. 3. jasno 8/-1 °C
čtvrtek 21. 3. oblačno 7/0 °C
pátek 22. 3. jasno 7/-2 °C

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Březnové slunce má krátké ruce.

Pranostika na akt. den

Nenajde-li led Matějova pila, najde Josefova širočina.

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:2
DNES:65
TÝDEN:152
CELKEM:157497